Než vyrazíme na cestu:
Naučit se psaní, čtení, to je snadné, to nic není, praví jedna Lady plná, dětská knížka říkanková.
Dokdy jsem tomu věřila, to vážně nevím, kéž by tomu bylo tak i dneska, to vám povím.
Ne, že bych snad čísti neuměla, to by byla vskutku velká škoda, ale psaní?
Psaní drhne a chtělo by potrénovat. To je totiž činnost krásná a umět ji? … sen, láska.
A pak si povídat. Dlouze a do noci a o čem? To je fuk, třeba o nesmrtelnosti chrousta. To mi chybí,
svatá pravda. A protože na cestách se vždycky povídá, tak to byla jasná volba.
Víc jsem toho vědět nemusela, je prostě vzrušující, vrhat se do neznáma.
A kdo by taky neměl rád tajemství, obzvlášť na vlnách poetična?
Na závěr bych snad jen chtěla dodat, že je trochu tvrdá, ta moje hlava, zkrátka se stále hledám,
ale nevadí mi natlouct si znova.
Jsem napjatá, kolika vůním přičichneme, kolik řečí ovládneme a jak svěží bude koktejl,
co na konci umícháme.